01 02 2019

Dvanáct typů už mi nestačí

Barevná typologie mě začala fascinovat už hodně dávno, když jsem od tety dostala knížku o čtyřech barevných typech a s bratránkem jsme hádali, kdo z rodiny a kamarádů je jaro, léto, podzim nebo zima. Jako dospělá jsem pak absolvovala několik typologií a skončila v několika různých barevných typech. Byla jsem z toho trochu na rozpacích a snažila se přijít na to, v čem je problém a proč to nefunguje.

Pak jsem v roce 2010 objevila doslova Ameriku – dvanáctitypovou barevnou typologii Sci\ART. Dneska už ji pod touhle značkou nejspíš nenajdete, zakladatelka Kathryn Kalisz-Donowan už zemřela, ale z téhle metody přímo vychází třeba True Colour International v Austrálii nebo 12 Blueprints v USA a v Kanadě).

Metoda mě oslovila, protože má vědecký základ, dobře připravenou metodiku i pomůcky a pokud se správně používá, tak i velmi dobré výsledky. O rok později jsem se v ní ve Spojených Státech v Michiganu vyškolila. Dostala jsem certifikát, spoustu barevných látek a nějaké vzorníky a vrátila se do Prahy, abych šířila pravdu o barvách. Docela se to povedlo, ale v průběhu osmi let (s roční přestávkou na Novém Zélandu a nějaké době na mateřské), kdy jsem lidi řadila do dvanácti typů, jsem se postupně dobrala k tomu, že to ještě pořád není stoprocentně ono.

Ano, většinu lidí je možné více či méně vecpat do jedné z dvanácti škatulek, ale čím dál častěji jim ty škatulky upravuji – někde nějakou barvu odeberu, jinde přidám, aby jim ty barvy opravdu seděly – takže si myslím, že nastal čas posunout se dál. A sice po cestě, kterou jsem před pár lety zavrhla jako špatně zmapovanou a vědecky nepodloženou – a tou je výběr barev a výroba vzorníků pro každého zvlášť, přesně na míru.

Už delší dobu si pohrávám s kacířskou myšlenkou, že těch dvanáct barevných typů je prostě málo. Dlouho jsem si nebyla jistá, jak s ní naložit, až jsem se letos v létě v Anglii setkala s hodně zajímavou paní, Rochele Hirschovou, a rozhodla se, že do toho fakt půjdu. A naštěstí má Rochele dobrodružné sklony a nechala se přesvědčit o tom, že kurz v Praze je super nápad. Maluje barevné vzorníky na míru a je to asi jako rozdíl mezi Prêt-à-Porter (rozuměj, předtištěné vzorníky – i když velice kvalitní – pro přednastavené typy) a Haute Couture (v tomhe případě vzorník vytvořený jen a jen pro vás).  Rochele byla žačkou Suzanne Caygill, zakladatelky tohohle směru, se kterou pak ještě dlouho spolupracovala.

Přijede v březnu a protože Praha je pěkné město a lidí, kteří se sem chtějí podívat a dozvědět se při tom i něco o barvách v Evropě pár je (a nejen v Evropě, jedna účastnice dokonce dorazí až z Austrálie :)), budou tu kurzy nakonec dva. Ještě nevím, jak mi to půjde, co přesně a jak do svého přístupu k barvám nakonec zahrnu, ale každopádně už se na kurz hrozně těším.

A kdybyste měl někdo zájem o malovaný vzorník přímo od Rochele, dejte vědět. Bude v Praze od 7. března do 8. dubna a čas na pár zájemců si prý ráda udělá. Víc si o ní a o tom, co přesně dělá si můžete přečíst na jejích stránkách www.colorbyrochele.com.